- ŽdánkoWeb -

Ždánická lokálka má u počátku dopravy dvě rozhodná data - tím prvním je 15. září 1908, kdy začala ještě neveřejná nákladní doprava, ovlivněná svozem cukrové řepy do ždánického cukrovaru. Ovšem druhé datum - sobota 6. 2. 1909 - uvádí místní dráhu mezi veřejné železnice, neboť teprve tehdy byla C. k. ředitelstvím Severní dráhy předána k veřejnému provozování. Toho dne byl vypraven první smíšený vlak, tedy nákladní vlak s přepravou cestujících Gmz 5051 ze Ždánic do Čejče s odjezdem v 5:40.

Předválečná léta na ždánickém nádraží, kde vidíme výpravní budovu se skladištěm, vlevo výtopnu a v pozadí cukrovar, dokládá hezký snímek z roku 1911. Sbírka RNDr. Vladimír Kotík

Dobová literatura poznamenala, že jízdy prvního vlaku se zúčastnilo několik místních obyvatel, kteří si zakoupili jízdenku za 6 krejcarů a odvezli se do nejbližší zastávky v Dražůvkách. Jinak se trať a její vlaky s velkým ohlasem zprvu nesetkaly, protože větší spádovost vedla k zemskému hlavnímu městu Brnu a koleje byly orientovány jižně, k Vídni. Navíc sestava jízdních řádů nebyla vyhovující velmi dlouhými cestovními časy, kdy se osobní vozy 2. a 3. vozové třídy v nácestných stanicích odpojily a lokomotiva s nákladními vozy prováděla potřebný posun. Z hlediska ekonomiky provozu snad přijatelné, avšak z pohledu cestujících už ne. Osobní doprava tak byla jak v samotných počátcích, tak i závěru spíše okrajovou záležitostí a hlavní slovo zde měla doprava zboží. Což ovšem v konečném důsledku znamenalo delší život dráhy.

Jako většina obdobných lokálek, měla i tato vlastní provoz zajištěn zkušenou železniční společností a tou byly v době stavby a zahájení provozu Císařsko-královské Rakouské státní dráhy (kkStB). Ty zde svoji působnost zahájily v roce 1906, po zestátnění Severní dráhy císaře Ferdinanda (KFNB), která provozovala sesterskou trať Zaječí - Čejč - Hodonín i blízkou lokálku Mutěnice - Kyjov, která však patřila jinému majiteli. Provoz se konal na účet vlastníka, kterým byla Místní dráha Zaječí - Čejč - Hodonín, jejíž název se nezměnil ani po dostavbě ždánické tratě. V roce 1909 nabízel jízdní řád tři páry smíšených vlaků mezi Ždánicemi a Čejčí, cestovní doba byla cca 1:42 hodiny.

Prvním přednostou stanice Ždánice byl Theodor Bächer, česky hovořící Němec, který zde sloužil do počátku roku 1919.

O zkvalitnění osobní dopravy se měla postarat dvojice unikátních parních vozů, které se v té době stavěly v různých provedeních pro místní dráhy, které tímto sledovaly snížení provozních nákladů - obnášelo to menší potřebu vozidel i personálu a dostatečným byl i menší výkon. Místní dráha v roce 1909 obdržela dvojici parních vozů provozního označení 1.301 a 1.302. Vyrobila je Královopolská strojírna v Brně, parní kotel dodala vídeňská firma Komarek. Obsahovaly 10 míst ve 2. vozové třídě a 25 míst ve 3. třídě, služební oddíl, strojovnu a stanoviště strojvůdce. Vozidla však byla poměrně málo výkonná a poruchová, a ani rekonstrukce pojezdu jejich vlastnosti nevylepšila a tak se ve 20. letech přestavěla na vlečné vozy, zrušené až na konci 50. let. Během častých výpadků byly parní vozy nahrazovány lokomotivami řad 197 (později 310.1 ČSD) a 149 (později 311.3 ČSD).

Tíha provozu stála především na kmenovém vozidle dráhy a tou byla parní lokomotiva 97.253, u pozdějších ČSD pak označená jako 310.0133 - typický lokálkový stroj v českých zemích. Pod číslem 4913 byla vyrobena už v roce 1906 firmou Actien-Geselschaft der Lokomotivfabrik in Wiener Neustadt. Sloužila zde do roku 1933, kdy byla odprodána zlínské firmě Baťa a. s. Druhou významnou lokomotivou byla nejen svým názvem "Steinitz" parní dvouspřežka z roku 1909. Tu zakoupila firma Cukrovar Ed. Seidl & spol., byla pod číslem 6154 vyrobena v Lokomotivfabrik in Linz. Tlaková zkouška kotle proběhla 2. 4. 1909. Šlo o typ Bt (dvě spřažené nápravy, tendrové uspořádání), výkon 60 k, a ve Ždánicích pobývala do roku 1925, kdy zdejší cukrovar ukončil svoji činnost. Sloužila pak velmi dlouhov kelčanském cukrovaru a poslední oprava v plzeňských dílnách ČSD na ní byla provedena ještě v roce 1959.

Po první desetiletí provozu byl obsah jízdního řádu ustálen na třech párech smíšených vlaků Gmz 5051 až 5056. Trať byla pod číslem 134a Saitz - Göding - Holics (Zaječí - Hodonín - Holíč) zahrnuta do celého souboru soukromých místních drah, provozovaných na Hodonínsku státními drahami, jmenovitě Ředitelstvím Severní dráhy (Nordbahndirektion). Během let (první) světové války značně přibylo cestujících při stejném počtu vlaků - alespoň do roku 1916. Záhy počet vlaků klesl ze tří párů na pouhé dva a těmi místní dráha vstoupila do nové Československé republiky.

Zajímavým počinem předválečných let bylo projektování prodloužení dosud kusé ždánické dráhy dál, směrem k Brnu. Nová trať měla vést ke Křižanovicím, kde se měla v úseku Bučovice - Slavkov napojit na koleje vlárské dráhy. Ačkoliv byla vyměřena, nemohlo dojít k její stavbě, protože vypukla válka, která obecně vzato v našich zemích výstavbu nových drah a především lokálek - ukončila. Zamýšlená dráha měla vést podél cukrovaru, dále po pravém břehu říčky Trkmanky,místní části Bezednice proti mírným svahům pahorkatiny Ždánický les.