- ŽdánkoWeb -

Autoři webu a jejich vztah ke Ždánce

Už několik se na těchto webových stránkách snažíme mapovat historii ždánické místní dráhy a soustředit zde písemné, fotografické či jiné dokumenty, aby byly přístupné co nejširšímu okruhu zájemců. K tvorbě nás vedla řada důvodů, pohnutek a také četné osobní zážitky, s tzv. Ždánkou spjaté.

K lokálce z Čejče do Ždánic jsem se dostal několikrát a pokaždé trochu jinak. Zcela prvně tomu bylo o Vánocích roku 1979, kdy naše rodina přesídlila do poněkud zapadlé a tehdy málo známé obce Dambořice. Při zpáteční cestě z vánočních návštěv do nového domova jsme použili večerního vlaku z Hodonína do Čejče a pak jeho přípoje směr Ždánice. Z cesty si vybavuji už jen tehdy velmi moderně vyhlížející interiér motorového vozu řady M 152.0, silný svit zářivek a neprostupnou tmu za okny. A světla v oknech okolních dmů a někde vánoční výzdobu. Vystoupili jsme pak na opuštěné damborské zastávce a světla motoráčku zmizela do tmy. Zatímco na naše nové známé ze vsi někdo opodál čekal s autem, nás čekala pěší cesta domů. Ani nemrzlo, ani nebyl sníh, ani hvězdy. Jen naše dětské nohy nebyly příliš ochotné šlapat skoro tři kilometry.

A takto vypadaly naše cesty i v dalších letech, kdy jsme se stali nepravidelnými, avšak častými cestujícími této dráhy. Většinou jsme chodili pěšky na zastávku Dambořice, někdy se poštěstil odvoz někým ze známých a pak už to bylo zpravidla do Janova dvora, tedy k uhřickému nádraží. Zcela výjimečně i pomocí linkového autobusu, které obvykle v pracovní dny šikovně navazovaly na ždánické osobní vlaky. V té době jsme pozorovali zajímavé manévry v kloboucké úvrati, aniž bychom znali tento výraz a už vůbec ne důvody jejího vzniku. Občas jsme postáli před odbočkou u Čejče, abychom dali přednost osobnímu vlaku od Zaječí. Někdy bylo čekání na Čejči delší a chvíle se dala příjemně zkrátit návštěvou staničního bufetu, kde dnes funguje autoservis. Milé bývaly i závody v Mutěnicích, kde současně odjížděl motorák do Kyjova a skoro vždy vyhrál, protože jel sólo, zatímco náš motorák za sebou vlekl ještě dva přípojné vozy.

V polovině 80. let naše rodinné cesty po kolejích ždánické lokálky skončily, když jsme se přestěhovali zase blíže k naší rozvětvené rodině na Slovácko. To už jsme jezdili v pěti, přibyl nejmladší bratr a přepravou dětského kočárku jsme zase skromně přispívali ke zvyšování přepravních tržeb tehdejší trati ČSD, označené kódem 25h a později číslem 256.

Netrvalo příliš dlouho a mé cesty do kraje bez lesů, zato roubený nekonečnými poli i mohutnými terasami pro výsadbu ovocných stromů a houstnoucí sítě ropných věží začaly znovu. To už v rámci cest s naším turistickým oddílem a celou skupinou, která v lůně Ždánického lesa našla nové zázemí pro letní tábory. A protože to bylo za Uhřicemi, nebylo jinak, že průzkumné výpravy, anebo cesty na brigády, byly pomocí železnice, která k trampingu a stylovým cestám do přírody přirozeně patřila. Občas jsme ji tam použili i během táborových výprav a tak jsem v červenci 1987 konečně projel i koncový úsek mezi Ždánicemi a Uhřicemi. I díky tomu se mi tato dráha v Uhřicích už tehdy podvědomě dělila na část nezbytnou a tu koncovou a odlehlou, po níž běžně necestuji. A ještě jedna vzpomínka na čistotně udržované uhřické nádražíčko - počátkem května 1987 nás tam jeden z hodonínských strojvůdců, když tam postával s odpoledním manipulačním vlakem, pozval nahoru do mašiny - "pielsticka". Bylo to vlastně moje první bližší seznámení s lokomotivou.

Utekl společenský přelom, léta nám poskočila, mnohé cesty se rozešly. Výpravy s kamarády v zelených košilích se staly minulostí a mě to lákalo jinam a jinak. Právě nové poměry jasně ukázaly, co nemusí nastalé časy přečkat. Proto už v dubnu 1991 proběhla první tematicky zaměřená cesta do Ždánic a celou lokálku jsme si už prohlíželi "železničářskýma" očima. Díky novým kontaktům mezi jízdním personálem hodonínského depa se cesty opakovaly a nelze zapomenout pohodu a příjemnou atmosféru, která byla také zásluhou místních komerčních pracovnic a vlakových čet z domovské stanice Čejč. Z některých výprav ani není foto, šlo o návštěvu a požitek z jízdy, třebaže se rychlost nemohla přehoupnout přes 40 km/h. Výhled z "pielstika" byl však bezvadný, jízdní vlastnosti také a rychlost při posunu bez nutnosti měnit stanoviště byla také docela značná.

V polovině 90. let byla "Ždánka" z mojí strany poněkud zanedbávána a přednost dostávaly jiné lokality. Až vydání jízdního řádu, platného od června 1996, kde zůstaly už jen dva páry do Ždánic a to ještě v pracovní dny a k tomu pár obratů do Klobouk, si vynutilo větší pozornost. Dalo se čekat, že nezůstane jen u toho. Občasné návštěvy přibývaly. Podzimní změna GVD 1997/1998 a zrušení klobouckých "obracáků" daly jasný signál, co bude následovat. Ano, s novým GVD zde osobní doprava zcela skončí. A tak během prvních pěti měsíců roku 1998 kadence cest nabyla na síle. Přibylo systematického fotografování, bylo potřeba pořídit řadu místopisných i krajinných záběrů. Něco se podařilo ještě se sněhem, něco v předjaří a poslední obrázky vznikaly už v čerstvé jarní zeleni. Na ždánickém nádraží jsme s pomocí tamní pokladní a vůbec poslední zaměstnané pracovnice Českých drah paní Ludmily Šurýnové zhotovili nástěnku s obrázky z posledních let, v tamní pokladně byl k zakoupení Pamětní list, vydaný k příležitosti ukončení osobní dopravy. Po té, co čejčský přednosta objednal posilu na poslední pravidelný osobní vlak, jsme ještě zhotovili tabla "Poslední vlak" a s kolegou a znamenitým modelářem Emilem Urbánkem je ještě před výjezdem z obvodu hodonínského depa, připoutali na čela. Když pak kolektiv vlakvedoucích z Čejče přinesl smuteční věnec, byla výzdoba dokonalá a poslední vlaky tak dostaly aspoň trochu důstojnou podobu.

Tím okamžikem mé zdejší cesty neskončily - následovaly občasné návštěvy na palubě nákladních vlaků, po roce 2000 to bylo něco ve smyslu kontrolních jízd, když jsem sloužil jako technik v příslušném domovském depu. V létě 2000 jsme vyměňovali i odstavené lokomotivy, uskladněné v remíze ždánického depa. Po více než třech letech to chtělo profouknutí vzduchového potrubí a kontrolu mazání tlapových ložisek, aby cesta proběhla bez potíží. Jen klíče se od lokomotiv se tehdy nenašly a zatažená ruční brzda se dala povolit jen vstupem přes čelní okno lokomotivy, které tam vybil nějaký chmaták. Tehdy už opuštěné ždánické nádraží obývali jen squotteři, kteří nám, upoceným a špinavým po předchozím posunu nabídli umytí.

Série zvláštních vyhlídkových jízd v letech 2005 až 2010 byly už jen tečkou a nostalgickým vzpomínáním na někdejší život této pozoruhodné místní dráhy a to včetně všeho personálu, který se o ni staral a činil tak zdejší cesty mnohem příjemnější.

Smyslem a cílem našich stránek je, aby ždánická lokálka žila alespoň tímto virtuálním způsobem.

Leoš Tomančák

Moje první setkání se „Ždánkou“ se datuje někdy do druhé poloviny 80. let minulého století. Jeli jsme s taťkou a mamkou do Ždánic našim zeleným „warťáskem“ a na přejezdu pod „Stražovjákem“ blikala červená světla, to jsem tam určitě viděl poprvé. Samozřejmě už nevím, jestli šlo o víkend nebo pracovní den. Po chvilce se ze tmy od Dražůvek vynořila světla a projel motorák řady 810 tehdy samozřejmě M 152.0, ve kterém se svítilo a taky v něm cestovalo celkem dost lidí. Z toho momentu, když si na něj po letech vzpomenu na mne dýchne obrovská pohoda. Další setkání bylo už s pořádným svezením, poslední dubnovou sobotu 1994 v rámci oslav 85. výročí veřejné dopravy. Plné nádraží ve Ždánicích, kde vládla slavnostní atmosféra, pan „přednosta“ do mikrofonu hlásil číslo vlaku, čas odjezdu a my jsme si v „hurvínkovi“ s taťkou a bráchou našli pěkná místa u okna. No upřímně cesta do Čejče a zpátky mně připadla naprosto nekonečná, ale výlet to byl parádní a bylo to také moje premiérové svezení v řadě M 131.1 a samozřejmě po „Ždánce“.

V dalších letech jsem sedával o prázdninách nad jízdním řádem a plánoval si kolečko z Kyjova přes Dubňany, Čejč, Ždánice, Zaječí a Brno. No bohužel zůstalo jen u plánů, vždy se našlo něco důležitějšího anebo zajímavějšího, však vlak tady bude jezdit pořád a ejhle v novinách vidím článek, o zastavení osobní dopravy na trati 256. Přes týden jsem se ze školy neměl nárok dostat a o víkendech to už dávno nejezdilo. Takže další možnost se projet byla až 7. 10. 2006 s CK Píno „singrovkou“ M 240.0113 v rámci akce Po zrušených lokálkách na jihu Moravy.

Aby to nebyla úplná pohoda, shodou nešťastných okolností jsem přišel o všecky fotky z této povedené akce. Byl to pro mě velký šok nebyl jsem na ždánickém nádraží od roku 1994, tehdy vypucovaná stanice sice na konci světa a teď jsem viděl chátrající budovu, zarostlé rezavé koleje. Ve stanici na nás čekalo obrovské množství místních, na kterých bylo vidět že mají Ždánku rádi a že jim bude chybět. Naštěstí se povedla ještě jedna jízda a pak už byl konec. Díky mým občasným bláznivým nápadům jsme projeli dvakrát s přáteli lokálku respektive její zrušenou část na šlapadle půjčeném z Ratíškovic. A k bývalé zastávce Věteřov, která byla pár set metrů před zářezem v kopci zvaném Kamenný prakticky na dohled koncovému nádraží, jsem si zajel díky ochotě pana traťmistra ještě MUVkou a to z Kyjova přes Mutěnice, takže to byla pořádná rozlučka s našimi dnes cyklostezkami. Již 7. sezónu provozujeme s Františkem Knápkem železniční expozici Stavědlo

v Kyjově a ždánská lokálka je samozřejmě nedílnou součástí. Bohužel mám v historii této trati smutný zápis spojený s mým jménem, jenž figuruje na objednávce zatím posledního vlaku v trase Čejč – Uhřice u Kyjova. 2. 10. jsme se účastnili oslav 110 let, jenž se uskutečnily v dopravně Uhřice u Kyjova a byly důstojnou připomínkou naší Ždánky.

Milan Řihánek