- ŽdánkoWeb -

Stávající síť ČD je tvořena nejrůznějšími tratěmi. Mezi ty nejzapadlejší, navíc se stále řídnoucím provozem patří i jihomoravská trať ČD č. 256, vedoucí z Čejče do Ždánic. Malá vytíženost vlaků, cestující odrazení rozvázanými přípoji nebo dlouhými pobyty jsou důvody k pomalému zastavení veřejné dopravy. Ostatně, nebýt přepravy surové ropy, lokálky by již nefungovala. Úvratí zlomená trať, jejíž stavební délka činí 23,996 km + 1,3 km společného traťového úseku mezi žst. Čejč a bývalou Odb. U Čejče, byla vybudována ve druhé vlně budování místních drah na počátku tohoto století za účelem svozu zemědělských produktů a dopravě uhlí pro průmyslové podniky. Ždánice, pro něž především byla trať vybudována, byly navrženy jako cíl jedné z možných odboček z tzv. Vlárské trati. Nakonec se však napojily na nově vystavěnou Místní dráhu Zaječí – Hodonín. Její vybudování v roce 1897 bylo bezprostředním impulsem pro další realizaci železnice ve Ždánicích. Během schvalování konečné podoby trati se přijal návrh klobouckých zástupců, aby jejich město nebylo na ždánickou trať napojenou pouhou „křídlovou“ tratí, ale přímo. V údolí před Klobouky se to vyřešilo stavbou úvrati. Pro nákladní dopravu byla trať otevřena 15. 9. 1908, pro osobní pak 6. 2. 1909.

V letech hospodářské krize zde došlo na úseku Klobouky – Ždánice i k zastavení osobní dopravy. Ta oživla až při mobilizaci v září 1938. Už v roce 1925 se na trati zkoušel motorový vůz M 210.001, dislokovaný v Čejči a provozovaném také na trati Hodonín – Zaječí. Šlo o první nasazení motorového vozu u ČSD. Na ždánické trati je dnes zavedena zjednodušená doprava, v prvních letech zde ale sloužili výpravčí ve stanicích Krumvíř, Klobouky, Násedlovice (dnešní Uhřice u Kyjova) a Ždánice. V půli 20. let však odchází a vrací se roku 1953, aby po 17 letech znovu a už napořád odešli. Dodnes však stojí před bývalými stanicemi stožáry vjezdových mechanických návěstidel. Ve Ždánicích je dokonce stojan s návěstními pákami. Při současné intenzitě provozu si lze sotva představit pravidelná křižování osobních vlaků, u kterých byly i přípojné vozy. Ještě na konci 80. let byly některé dělnické vlaky zesilovány. Od počátku 90. let zde dochází k postupné redukci počtu a pravidelnosti osobních vlaků. K projížďce na trati č. 256 lze v současné době použít jen pár vlaků MOs 14402/14403. Ačkoliv sudý vlak má z Čejče odjezd v 11:55, vyplatí se dostavit se alespoň o hodinu dříve, nebo spíš – vyplatilo se, do konce GVD 1996/97. Ještě na jaře 1997 zde totiž docházelo k letitému rituálu sjezdu tří manipulačních vlaků od Zaječí, Ždánic a Hodonína. V jejich čelech byly hodonínské lokomotivy ř. T466.0 (735). V tom okamžiku nastal doslovný koncert trojice stále vzácnějších lokomotiv, které si vyměňovaly zátěž, objížděly soupravy, vyjížděly na záhlaví, stavěly se vedle sebe nebo vytvářely jiné fotogenické sestavy. Před poledním křižování se však rušící posun zastavil, aby se dopravní koleje uvolnily pro křižující se os. vlaky v relaci Hodonín – Zaječí a opačně. Jakmile byly vypraveny, ze skladištní koleje se přestavil dosud čekající motorový vůz řady 810 na odjezdovou kolej a po nástupu cestujících, jedoucích zpravidla z Hodonína, opouští stanici. Míjíme bývalé výhybkářské stanoviště, v jehož blízkosti stojí deponované kotlové vozy. Protisměrnými oblouky se blížíme k bývalé odbočce, kde po 1300 metrech najíždíme na vlastní kolej „Ždánky“. Dalšími oblouky, které lemují obec Terezín se blížíme ke stejnojmenné zastávce. Na kopci vpravo stojí kostelík, nalevo působí uklidňujícím dojmem stádo koní ve výběhu. Budova zastávky Terezín u Čejče, dříve Terezov, je dodnes použita ještě v Dambořicích a Dražůvkách.

Těsně před zastávkou je přejezd s výstražníky typu VÚD. Dál pokračujeme otevřenou krajinu, zprvu po rovině, pak před Krumvířem ve stoupáním dosahujícím 15 ‰. Na dohled jsou vesnice břeclavského okresu, nejblíže vlevo Brumovice. Před Krumvířem je trať už více sevřená v údolí a na návrší se objevuje vrtná věž naftařů, doklad rozvoje tohoto trochu zastrčeného regionu. Delší čas nepoužívané nákladiště Krumvíř má zajímavou nádražní budovu tvořenou domkem, stejným jako v Uhřicích, nebo sousedních Kloboukách. Část se štítem ke kolejišti slouží jako byt, druhá část pak jako služební prostory. Zde je navíc připojeno malé skladiště. Vedle stojí zbytek váhy. Obec Krumvíř leží podél trati v délce asi jednoho kilometru. Po celou dobu jízdy od Terezína po Klobouky s námi sousedí frekventovaná silnice Hodonín – Brno. Pokračujeme dál ve stoupání, brzdíme na 20 km/h před jedním málo přehledným přejezdem. Na kloboucké nádraží nás upozorní malé panorama Klobouk, vpravo je stále zřetelnější ždánická větev. V mírném stoupání, kde je trať zakouslá do malého zářezu, míjíme torzo vjezdového návěstidla a a koleje najednou změní sklon – do tříkolejné dopravny vjíždíme spádem 5 ‰. Ještě před rozvětvením se však přimyká výměnou č. 1 kolej od Ždánic. Kloboucká nádražní budova, jedna z nejzachovalejších na celé trati (doposud obsazená komerční pracovnicí) nás upozorňuje na ujetý první úsek trati, dlouhý 8,8 km. Na skladištní koleji stojí uhláky na vykládku, zpravidla pak ještě souprava prázdných kotlových vozů. Po zahlášení dirigujícímu dispečerovi se vlak, jak jinak než zpátečním směrem, dává do pohybu. Jede však jen před krajní výměnu, kterou vlakvedoucí přestaví na ždánickou kolej, motorák ji přejede, načež se výměna vrací do základní polohy a po uzamčení můžeme pokračovat. Nejprve se zhoupneme v malém dolíku, než najedeme na stoupání 24 ‰.

Před tím však brzdíme před přejezdem na brněnské cestě. Přejezd je sice vybaven zabezpečovacím zařízením, ale vzhledem k malému počtu vlaků, jejichž jízdou se zabezpečuje způsobilost ovládacích obvodů a i kvůli tomu, že dohledy o těchto přejezdů nemá pod kontrolou žádný stálý dopravní zaměstnanec, je zde zavedeno zvláštní opatření. Strojvedoucí postupuje, jako by přejezd nebyl funkční, dává výstražné znamení a samotný přejezd míjí předepsanou rychlostí 10 km/h. Vzápětí musí lokomotiva podat patřičný výkon, protože následuje výrazné stoupání. Stejné bezpečnostní opatření je zavedeno i na přejezdech v Uhřicích, dvakrát u Želetic a před Ždánicemi. Po překonání namáhavého stoupání, kde se podjede silnice do Bohumilic, nastává srovnatelný spád. Rázem se dostáváme do zcela jiné krajiny. V nepříliš hlubokém údolí, tvořeném nekonečnými poli a terasami, kde je okolní rozhled do stran omezen nejvíc na půl až tři čtvrtě kilometru, se trať táhne podél potoka táhlými oblouky nejprve okolo zrušené zastávky s nákladištěm v Bohumilicích na Moravě. A po dalších dvou kilometrech dosáhne zpustošené zastávky Dambořice.

Zdejší frekvence cestujících je srovnatelná s počtem vlaků. Po několika kilometrech jízdy fádní, neobydlenou krajinou vidíme další osídlení. U dambořické zastávky vlevo je trhanovská farma, o kilometr dál stojí obec Dambořice. V další jízdě můžeme spatřit i vinohrady, na opačné straně část obce Násedlovice. To už se blížíme do dopravny Uhřice u Kyjova. Původně se jmenovala Násedlovice-Uhřice, protože ty byly nejblíže. Nádraží sice leželo na uhřickém katastru, navíc se navrhoval i název Žarošice. Obě obce jsou od nádraží na dohled vlevo, vzdáleny asi 4 km. Jinak okolní zástavba hospodářského charakteru napovídá, proč se jí dostalo názvu Janův dvůr. Součástí tříkolejného nádraží je i kratičká vlečka do bývalého cukrovaru, později mlýna. Uhřické nádraží je dnes nejvýznamnějším bodem na celé ždánické trati. Od konce 80. let zde totiž probíhá nakládka surové ropy, vedená z okolních vrtů. Ve stanici je odstaveno několik cisteren, MND a. s. nejvýznamnější dopravce zde zřídil kromě stáčecího zařízení i vrátek pro posun s vozem. Na výpravní budovu býval v minulosti hezčí pohled, stejně jako na celé nádražíčko. Oblíbeným cílem cestujících i vlakového personálu je hostinec U Napoleona. Jeho název připomíná setkání císařů Napoleona Bonaparta a Františka I. po bitvě u Slavkova dne 4. 12. 1805. Právě zde byl podepsán mír po porážce rakouských a ruských vojsk, tento moment je připomenut pamětní deskou. Je čas odjezdu, motorák se zaplňuje dalšími cestujícími a po zahlášení se pokračuje dál. Hned za nádražím atakujeme stoupání 26 ‰. Vrcholový bod trati je označen nadjezdem polní cesty. Stejně jako u Klobouk následuje spád stejných hodnot. Na jeho konci mineme další „zabezpečený“ přejezd, kousek za ním zarostlou rampu někdejšího nákladiště Želetice–panství. Při pohledu do krajiny opět vidíme, i když v jiné pozici Násedlovice, v popředí se rýsují Želetice a za tím mírně napravo zalesněný kopec Babí lom, známý spíše jako Strážovický kopec. Na jeho vrcholu je vysílací stanice. Do našeho sousedství se dostala klikatá okresní silnice a věrná nám bude až do konce cesty. Nákladiště a zastávka Želetice je na východním okraji obce. Zděná budova z roku 1961 je dokladem živějšího provozu. Zajímavý je výstup z vlaku přes potok, za nímž je budova postavená. Hned za výměnou je další přejezd a hned po rozjezdu míříme k Dražůvkám. Trať je zprava ozdobena dlouhým stromořadím a u Dražůvek, kde je poslední zastavení naší cesty do Ždánic je trať v táhlém levotočivém oblouku. Na pravé straně se znovu objeví vrchol Babího lomu, jen pohled na něj je z jiné strany.

Míjíme poslední „zabezpečený“ přejezd a mírným stoupáním se blížíme ke konečné stanici. Její typizovaná výpravní budova je už z dálky vidět, stejně jako část Ždánic a v pozadí zalesněné kopce nazvané Ždánický les. Na čtyřkolejném nádraží však koleje nekončí. Vedle remízy je výkolejka a kolejová uzávěra, která odděluje staniční kolejiště od vlečky Šroubáren. Ta v roce 1991 prošla rekonstrukcí a rozšířením. Na nádraží je u manipulační koleje překladiště uhlí, vedle rampa se skladištěm. Na opačné straně kolejiště stojí zchátralá remíza, evokující šťastnější časy této trati. Ve dvoukolejné hale mohly být deponovány čtyři lokomotivy běžné délky. Před vraty mezi notně zarostlými kolejemi dodnes přežil vodní jeřáb poměrně vzácné konstrukce. Vlastnímu účelu přestala hala sloužit v květnu 1993, kdy byla administrativně zrušena Strojová stanice Ždánice a dvojice zdejších motorových vozů byla včetně strojvedoucích převedena do Hodonína. Ještě rok poté zde motoráky i s četami nocovaly. Po třech letech se sem odstavily nadbytečné motorové lokomotivy řady 735 , čekající na zrušení a likvidaci. Součástí topírenské budovy je malá nocležna a vodárenská věž. Do konce roku 1992 zde byl deponován historický motorový vůz M 131.1463, který tu pravidelně sloužil do konce 70. let.

Zpáteční cesta nám, snad kromě pohledu z jiné strany mnoho nového nepřinese. V Uhřicích proběhne pravidelné křižování s odpoledním manipulačním vlakem do Ždánic. Jako obrácený film působí vjezd do Klobouk, kdy vlakvedoucí vybíhá s klíčem, odemyká a přestavuje výhybku, motorák ji přejíždí, výhybka se vrací do původní polohy a teprve poté vjíždíme do nádraží. Při doslovném sjezdu z kopce jsme mohli zahlédnout upravenou vesničku Kašnice, obepínající hlavní silnici do Brna. Samotné Klobouky jsou jen z části na dohled, vzdálené dobré dva kilometry. Kromě dvou kostelních věží můžeme za dobrého počasí spatřit i dřevěný větrný mlýn. Po zahlášení dispečerovi pokračujeme na poslední úsek do Čejče. Odsud se motorák ještě dvakrát vracel do Klobouk a to do konce září 1997, kdy tyto nevytížené spoje zrušily. Dnes se vůz vrací do domovského Hodonína. Po návratu nákladního vlaku ze Ždánic se lokálka opět ubere do klidu, aby se další ráno otevřela stále sporadičtějšímu dopravnímu zatížení. Kolikrát tak ještě bude?