- ŽdánkoWeb -

Návěstní technika, sdělovací a zabezpečovací zařízení na ždánické trati

I poměrně skromně vybavená a po většinu svojí existence i dirigovaná lokálka, spojující Čejč a Ždánice, byla a z nemalé části je dodnes opatřena prvky z oblasti návěstní techniky. Lokálka – to nejsou jen koleje, vlaky, budovy a personál okolo nich. Patří mezi ně i méně nápadné prvky, které ovšem vzhled železniční trati nejen dotvářejí, ale především slouží k bezpečnému výkonu dopravní služby.

Jistou specialitou lokálky byla mechanická vjezdová návěstidla v tehdejších stanicích Klobouky u Brna, Uhřice u Kyjova a Ždánice. O podobě zabezpečení po výstavbě dráhy až do zrušení stálé dopravní služby nemáme žádných informací. Když se v období studené války na počátku 50. let dopravní služba zase vrátila, zajišťovali ji výpravčí a výhybkáři. Ti podle nařízených pokynů stavěli vlakové či posunové cesty. V případě jízdy vlaku předali výpravčím klíče od uzamčených výměn, kteří je zavěsili na příslušná pravítka a pokud se tvar přívěšku na klíči shodoval s předlohou, mohli obsluhovat vjezdová mechanická jednoramenná návěstidla. Stavěcí páky od nich byly u vchodu do dopravní kanceláře. Ani z tohoto mladšího období nemáme jednoznačně doloženo, zda byly zřízeny i předvěsti a pokud ano, jestli byly proměnné, nebo trvale v poloze “Výstraha”. Není vyloučeno ani použití šestihranných návěstidel “Vlak se blíží k hlavnímu návěstidlu”, což by zde s ohledem na jejich dohlednost a poměrně nízkou traťovou rychlost postačovalo. Mechanická návěstidla svému účelu sloužila do konce platnosti GVD 1969/1970, tedy 31. května 1970. Zrušením stálé dopravní služby a převedením celé lokálky do režimu zjednodušeného řízení dopravy dirigujícím dispečerem z Čejče se tato návěstidla deaktivovala, páky na stavěcích kozlících zajistila řetězy a zakryla fólií. Stožáry návěstidel však na svých místech zůstaly stát skoro tři dekády. V různém stavu pak i betonové patky se nízkými kovovými sloupky a kladkami, tvořící drátovody, které umožňovaly pohyb ramen návěstidel. Až přibližně rok po skončení osobní dopravy došlo k likvidaci zbytků návěstidel. K někdejšímu vjezdu do Ždánic můžeme doplnit zajímavost, že až do roku 1961 tam nebylo proměnné vjezdové návěstidlo a vjezd se musel povolovat ruční návěstí. Naopak právě z tohoto až později instalovaného návěstidla je dochováno rameno, které náleží do sbírek Vrbasova muzea ve Ždánicích.

Samostatnou kapitolou byla návěstní mechanika v odbočné stanici Čejč. Vyjma Mutěnic se mechanické zabezpečovací zařízení na trati Hodonín – Zaječí udrželo do přelomu 80. a 90. let. Jako poslední se v létě 1992 aktivovalo nové zabezpečovací zařízení TEST právě v Čejči. Do té doby tam byla vjezdová jednoramenná mechanická návěstidla, nezávislá na postavení výměn. To platilo i pro Odb. U Čejče, k níž příslušela mechanická předvěst. Ta však byla po dlouhá léta trvale v poloze “Výstraha”. V uvedeném období došlo k odpovídající náhradě světelnými návěstidly typové řady AŽD 70, která zde slouží do nynějška. Jako zajímavost uveďme jejich nedávnou úpravu, spočívající v instalaci světelného kříže neplatnosti návěstidla. Ten se aktivuje při zavedení výluky dopravní služby během pracovních dnů, kdy stanice Čejč a Mutěnice nejsou obsazeny a jezdí se v dlouhém mezistaničním úseku Hodonín – Kobylí na Moravě.

Podstatnou skupinou z oblasti návěstní techniky jsou neproměnná návěstidla, přičemž tento termín je používán počínaje platností nového “návěstního” předpisu D1 k 28. 12. 1997. Jedná se o (současnou terminologií) staničníky, dříve rozlišované na kilometrovníky a hektometrovníky. Dále sklonovníky, u nichž je zajímavostí, že uváděné údaje nebyly přesně ve shodě s údaji v prováděcích nařízeních k obsluze dirigované trati. Rozdíl činil třeba 2 promile. Přesně určen byl počet návěstidel ve tvaru lichoběžníkové tabulky, označující vjezd do dopravny na dirigované trati. Zřídily se v roce 1970 právě u dosavadních stanic. Dopravna je sice obecný název pro místo, kde řídí dopravní služba – ale v tomto je myšlena nižší forma bez stálého dopravního personálu.

Zvláštní pozornost si jistě zasluhuje přejezdové zabezpečovací zařízení. V dřívějších dobách se s ohledem na intenzitu provozu na kolejích či silnici a vlastní technický vývoj používaly jen dopravní značky s tzv. ondřejskými kříži – to pro uživatele pozemní komunikace a výstražné kolíky, řečené “pískáčky” – to na železnici. Aby strojvedoucí zavčasu a opakovaně dávali před přejezdem návěst “Pozor”. S nárůstem intenzity silniční dopravy se i trať z Čejče do Ždánic dočkala zřízení samočinného přejezdového zabezpečovacího zařízení. Stalo se tak postupně, v přesněji nespecifikovaném období na přelomu 60. a 70. let. Dokládají to snímky z tehdejší věteřovské zastávky, kde patrně roku 1968 fotografoval nákladní vlak bez výstražníků, ale dokumentace devastujících účinků lokální povodně z 9. června 1970 už na vzácných a působivých snímcích zahrnuje světelné přejezdové zabezpečovací zařízení (PZZ). Ve stejné době však nebylo mezi Uhřicemi a Želeticemi, kde se nakolejovaly převážené motorové vozy řady M 131.1, které uvízly na konečné. Ždánická lokálka byla zhruba na přelomu 60. a 70. let osazena PZZ typu VÚD v Terezíně (km 2,549), na vjezdu do Klobouk od Uhřic (km 9,489), v Uhřicích (km 16,248), mezi Uhřicemi a Želeticemi (km 18,663), v Želeticích (km 20,153) a u tehdy rušené zastávky Věteřov (km 23,663). Toto zabezpečovací zařízení naplno sloužilo do roku 1996. Tehdy počet pravidelně jezdících vlaků poklesl natolik, že jejich nízký počet nemohl zaručit čistotu kolejových obvodů a správnou funkčnost. Protože vlakový personál neměl o jejich správné činnosti žádnou kontrolu, začalo se přes tyto přejezdy jezdit sníženou rychlostí 10 km/h a s opakovaným dáváním návěsti “Pozor” – tak, jako kdyby opravdu nebyly funkční a výpravčí vydal rozkaz k opatrné jízdě (Op rozkaz, část A). PZZ však většinou fungovala a v provozu vydržela velmi dlouho, většinou až do konce provozu nákladní dopravy v roce 2007. Po několika letech se už nekompletní výstražníky a reléové domky či skříně odstranily.

Už téměř vymizelým artefaktem podél kolejí bývalo tzv. vzdušné telefonní vedení. Tvořily jej buď jednoduché dřevěné sloupy, anebo dvojité, uspořádané do tvaru písmene “A”. Na kovových výložnících byly bílé keramické izolátory a přes ně převěšeny vodiče telefonního vedení. Později se tyto vodiče nahrazovaly tenkým kabelem – tedy svazkem vodičů, zataveným v pryžovém obalu. Jednotlivé dopravny bývaly navzájem propojeny traťovou linkou a v každé byla zřízena samostatná telefonní přípojka v rámci telekomunikační sítě státních drah – tzv. drážní telefon. V rámci možností se dopravny vybavovaly i přípojkami jednotné telefonní sítě, provozovaných Čs. spoji a později SPT Telecom.

V ostatních ohledech ždánická lokálka nijak nevybočovala ze zvyklostí tratí ČSD a jejich předchůdců. Atmosféru trati a jejích nezbytných “ozdob” se snaží navodit příslušná fotogalerie.